Jmenuji se Tereza,

jsem výživový specialista a kouč zdravého životního stylu. Mířím na propojení těla-duše-mysli a dívám se na zdraví komplexně (celostně). Nestačí mi totiž odpověď lékařů „máte to ze stresu“.

Zabývám se tématem psychosomatických onemocnění, úzkostmi, trávicími potížemi a únavovými stavy. Vlastně skoro vším, co se váže se stresem a dnešní dobou. Mám s těmito oblastmi totiž vlastní zkušenost.

Rozhodla jsem se jít svou vlastní cestou při hledání léčby nejrůznějších zdravotních potíží, jelikož mi nedostačovala péče západní medicíny. Uchyluji se proto ke studiu alternativních možností, jak pomoci vlastnímu tělu k samoléčbě – to je totiž schopnost, kterou má každý z nás.

Abych propojila moudrost východu a západu, věnuji se tradiční čínské medicíně a dívám se na zdraví člověka holisticky. Tyto principy propojuji s poznatky moderní medicíny a vědeckými studiemi a předávám je svým klientům. Hledám informace z českých i zahraničních zdrojů a pátrám po souvislostech – jak naše tělo a mysl funguje a co vše to ovlivňuje.

---

Studovala jsem gymnázium a ekonomickou VŠ. V tom věku jsem samozřejmě netušila, co se mnou bude, co je můj životní smysl a co chci. Rodiče řekli, že s ekonomkou to daleko dotáhnu, ať jdu pracovat do banky, tam že jsou velký peníze. Haha.

Plný úvazek, k tomu dálkové studium vysoké školy, tzn. studium po nocích, a také každodenní párty mě v mých dvaceti dohnaly. Nespala jsem, nejedla. Pomáhala mi káva, ibalginy a hodně korektoru na kruhy pod očima. Pár let to tělo zvládalo, ale pak přišla únava, migrény a trávicí potíže. Podle lékařů jsem byla zdravá, při diagnostických testech nic nenašly (a že jich bylo!) a prý že je to ze stresu. Že tohle teď mají všichni a že se stačí „jen“ uklidnit. Dvakrát haha.

Z ibalginu mě bolel žaludek. Pak už mi na migrény ani nezabíral. Také mi začal reflux jícnu. Léky na bolest žaludku způsobily další potíže (zácpa, křeče, nadýmání, průjem apod.). Špatné trávení mi nedovolovalo jíst, po všem mi bylo těžko a na zvracení, měla jsem nízký tlak, a pak jsem omdlévala. Něco z toho lékaři přisuzovali snížené funkci štítné žlázy, kterou mi v pubertě diagnostikovali.

V návaznosti na stresové vypětí a špatnou životosprávu se u mě rozvinul syndrom dráždivého tračníku, který prý nelze léčit, jen potlačit. Zůstávala jsem raději doma, stranila se lidí a společných akcí, bála jsem se cokoliv jíst, jen abych neměla zase potíže s trávením. Zažívala jsem obrovský stres, strach a obavy, hlavně z otevřených a uzavřených míst. Z toho všeho pak člověk ztrácí na váze, je psychicky na dně a hodně unavenej.  A začne hledat pomoc jinde.

Nemohla jsem prostě uvěřit tomu, že jsem odkázaná na lékaře a jejich verdikt „je to ze stresu“. Že mi nemá už kdo jiný pomoci a já budu celý život hasit potíže několika léky. Které mimochodem nezůstaly u jednoho, ale vršily se, jak se přidávaly nežádoucí vedlejší účinky. Že mi bude pořád nedobře a budu se s tím muset smířit a naučit se s TÍM žít. Že budu věčně raději doma v klidu, budu muset rušit akce na poslední chvíli, budu zažívat nepohodlí po těle… Tohle přece nemůže být ta správná cesta?! Recept na spokojený a naplněný život?!

„Vyzkoušela“ jsem si pro jistotu i PCOS, vyhoření a depresi. I postvirový únavový syndrom.

---

Tak jsem si pak našla svoji alternativní cestu. Hledala jsem ji ale několik let a stála mě mnoho pokusů a omylů, mnoho času a peněz. Vyzkoušela jsem nespočet terapií, všemožné diety, potravinové doplňky,… všechny zaručené rychlé recepty na zdraví. A samozřejmě, kupodivu, nic nepomohlo.

Pak mě nadchla přírodní léčba – bylinky, akupunktura, aromaterapie, terapie dotekem, práce s tělem, práce s psychikou, dechové techniky, meditace a další druhy terapií. Dávala mi největší smysl, protože byla laskavá, vracela se svým přístupem k člověku, k našemu nitru, k vědomí, k základům. Začala jsem si všímat, že vše, co k samoléčbě potřebujeme, je buď v nás nebo kolem nás (v přírodě). Že jsme vlastně schopni si pomoci z velké části sami, třeba jen změnou životního stylu. Jiným pohledem na to, co „dáváme“ do těla, ať už je to jídlo nebo emoce. Že to, co nás během života a ve škole učili, může být i úplně jinak. Možná že to v tu dobu i bylo jinak, kdoví. Svět kolem nás se poměrně rychle mění, jen my (lidé) jsme svou přirozeností pomalejší. Už je na čase si to přiznat.

V hlavě mi bliklo, že tohle bude ta správná cesta. Opustila jsem korporátní svět a pomáhám lidem, jako jsem byla já. Protože jsem tenkrát nikoho takového nenašla, když jsem potřebovala.